Reklama
 
Blog | Klára Burešová

Jak jsme se 16.11. náhodou potkali v Soulu

Čech v Koreji patří mezi vzácné druhy. Není nás tu moc, obzvláště těch, kteří zde žijí dlouhodobě. Takže přirozeně, člověk moc často nemá možnost dělat věci nebo účastnit se událostí spojených s českou kulturou. Proto jsem byla nadšená, když jsem se dozvěděla, že se 16.11. náhodou sejdeme se skupinkou Čechů na pivo. Vůbec to nemělo nic společného s podporou demonstrace na Letenské pláni, která se konala v Praze ve stejný den. Vůbec. Jelikož sdružování cizinců za politickým účelem je v Koreji proti zákonu, že.

Možná vás to překvapí, ale v Soulu jsou celkem tři české restaurace. Korejci mají totiž v oblibě naše pivo, převážně Plzeň a černého Kozla. A viděla jsem i Litovel! Což mě upřímně trochu vyděsilo. Nicméně, tahle piva jsou tak oblíbená, že je můžete najít doslova v každé večerce. I když to zní jako dobrá zpráva pro nás všechny, bohužel vzhledem k tomu, že piva jsou importovaná, je jejich cena vysoká a chuť pochybná. Mluvím o 60 korunách za plechovku Plzně polské kvality. Ale aspoň něco. Po dlouhém pobytu v zahraničí je člověk často vděčný i za malý kousek domova. Stává se větším vlastencem, než kdy byl a mně už naše země chyběla, takže jsem se na sraz těšila. A setkání nezklamalo.

Co mě čekalo ten večer byl zábavný a trochu bizarní mix české a korejské kultury. Akce se konala v české restauraci vlastněné Korejcem. Na sraz jsem sice přišla pozdě, ale to bylo v pohodě, protože do hospody zatím dorazili jenom čtyři lidi.

Během představování jsem zjistila, že už neumím česky. Ve svém každodenním životě teď používám téměř výhradně angličtinu a korejštinu. Takže když jsem ten večer poprvé otevřela pusu, abych promluvila s ostatními krajany, to, co ze mě vyšlo, nebyla čeština. Byla to směsice podivných zvuků kombinujících český, anglický a korejský přízvuk s nahodilou gramatikou. Nakonec to ale neskončilo tak ostudně, jak jsem čekala. Ostatní Češi prostě jen předpokládali, že jsem z Ostravy.

Náš stůl se začínal plnit a počet objednaných Plzní stoupal. V tuto chvíli bych byla ráda, kdybyste ocenili naši oddanost vlasti, protože jedna Plzeň stála **220 Kč**. Jo. Takoví jsme patrioti. Takhle drahého piva ale nelze vypít mnoho. Naštěstí nás od smrti vystřízlivěním zachránil slovenský národ. Ten se zhmotnil v podobě bodrého chalana a jeho kouzelné tašky s Tatranským čajem, borovičkou a slivovicí. Lahve jsme taktně schovali pod stůl.

Nastal čas večeře. Vyhladovělí jsme ignorovali nabídku tradičních jídel, jako je guláš, bramborák nebo koleno a všichni jsme si svorně objednali jedné opravdové české jídlo: smažák. Jeho cenu sem radši psát nebudu, abyste nás moc nesoudili. Večer pokračoval v klasickém duchu. Tatranský čaj do jedné, do druhé nohy a Korejci nestačili nosit pivo. Moje příjmení se stalo předmětem zábavy, protože když se doopravdy jmenujete Bureš, je načase, abyste si vy našli krycí jméno. Bylo taky fajn poslouchat vyprávění ostatních, o tom, jak se dostali do Koreje a co tu dělají. Člověk si neuvědomí, kolik možností a příležitostí na světě existuje, dokud neuslyší vyprávění druhých.

Když jsem odcházela domů, Češi pili, korejští hosti zkoušeli koleno a lokálem z reproduktorů hrála Modlitba pro Martu. Víc český večer se v Soulu snad ani nedá zažít.

A pamatujte: Díky, že můžem v Koreji být. A že se z ní můžem vrátit zpátky.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama